Příběh ovečky Vlnky

V našem malebném valašském kraji žil bača, který měl velký statek se spoustou kudrnatých oveček. Ve stádu byl tucet huňatých oveček, vypadaly stejně jedna jako druhá. Mezi každodenní činnosti oveček patřilo – dobře se napást na obrovské louce plné čerstvé travičky a ve velké oblibě byla výměna lichotek mezi ovečkami navzájem, jak mají překrásně bílou a hřejivou vlnu.

Vždy jednou za rok bača nahnal všechny ovečky do stodoly a tam jim vlnu ostříhal. Všechny ovečky si byly velmi podobné, jak vzhledem, tak i povahou. Po každoročním stříhání vycházely jedna po druhé ze stodoly a pyšně se vždy ohlédly za kupkami vlny, která z nich byla ostříhána.

Jednoho dne do stáda přibyl malý přírůstek – ovečka, která dostala jméno Vlnka. Ovečka Vlnka byla jiná než ostatní. Neuměla se pást ve stádu, naopak byla velmi zvídavá a raději pobíhala sama po loukách široko daleko. Při tom všem prozkoumávání se často umazala, tam hupsla do louže, tam zase do bláta. Ostatní ovečky nic takového neznaly, a tak se jí začaly posmívat a ukazovat si na ni. Povídalo se o Vlnce jako o nejšpinavější ovečce. Byla pro smích, neměla kamarády a ostatní ovečky se před ní často pyšnily svou bílou, nadýchanou vlnou, která plnila nádherné bačovy přikrývky.

Nicméně i sám bača se na ovečku Vlnku díval přivřenýma očima, dokonce uvažoval o prodeji ovečky. Ovečka Vlnka byla velmi smutná, cítila se sama, nechtěná a ukřivděná. Nechtěla být na obtíž a dokonce plánovala útěk z farmy, utéct neznámo kam. Tak jako každý rok přišla doba stříhání oveček. Bača nahnal ovečky do velké stodoly a Vlnku nechal jako vždy venku. Ovečky se při odchodu do stodoly smály a volaly jedna přes druhou ,,podívejte na ni na špindíru, její vlna není dobrá ani na vytření podlahy“. Ovečka Vlnka stála smutně venku dívajíc se na ostatní. V duchu si říkala “kéž bych měla také tak hezkou vlnu jak ostatní ovečky”. Na čistém nebi se začalo smrákat. Obloha se začala velmi rychle zatahovat. Přišel silný déšť a blesky. Ovečky ve stodole se smály až se za břicho popadaly ,,podívejte na ni, Vlnka je špinavá a ještě bude mokrá”. Ovečka Vlnka se neměla kam schovat, bača ji nepustil ani do stodoly, a tak mokla a mokla. Silný déšť s větrem její vlnu začal omývat a vítr sfoukával její šedou barvu pryč. Po chvilce se mraky ve vteřině jako zázrakem rozehnaly.

Vlnka si ničeho nevšimla, jelikož měla očka zavřená jak plakala. Ovečky ve stodole se pomalu otáčely, koulely očima a s úžasem volaly: ,,co se to děje? podívejte se na ni”. Vlnčina vlna byla nádherně bílá, bílá jako sníh. Vykouklo sluníčko s jemným vánkem, který Vlnce vlnu načechral. Vlnka otevřela oči a nemohla tomu uvěřit, její vlna byla bílá! Nejbělejší z celého stáda, opravdu jako čerstvě napadaný sníh a nadýchaná jako peřinka.

Bača, který stříhal ovce se samým úžasem střihl do prstu. Přestal stříhat a honem rychle se běžel podívat z blízka. Vlnku si prohlížel a jemnou vlnu nemohl přestat hladit. Bača vzal Vlnku a odvedl ji do stodoly za ostatními. Ve stodole byl velký šum a pozdvižení. Vlnka se stala nejkrásnější ovečkou, všichni na ní mohli oči nechat a všechny ovečky chtěly být v její blízkosti. Bača rok co rok ovečky stříhá. Jedinou ovečku Vlnku nikdy neostříhá. Je tak nádherná, že je mu líto Vlnčinu vlnu mísit mezi ostatní. A tak při každoročním stříhání Vlnka ve stodole pouze svému bačovi pomáhá, aby vše probíhalo jak má. Prochází se s bujnou vlnou po farmě a všechny ostatní ovečky kolem ní se u Vlnky chtějí alespoň ohřát.

Ovečka Vlnka má dobré srdce a tak i přes to vše, všechny ovečky ze stáda ráda ohřívá.

Z celého příběhu plyne několik ponaučení. Neznamená, že když je někdo jiný, tak že je horší. Ne každá bouře, která přichází nám ublíží. A že po každé bouři vždycky vysvitne sluníčko.